La Movida

Vzpomínáte si? Tak jste to na vlastní kůži nezažili.

Ať už jste v tomto období rozmachu kulturního hnutí žili nebo ne, budeme se snažit představit hlavní aspekty období přechodu Španělska k demokracii. Vše nese název "La Movida Madrileña".

Historie
Madrid, 9. listopadu 1975. Diktátor Francisco Franco umírá a s ním končí i 36 let útlaku a cenzury. Přechod k demokracii začíná. Král Juan Carlos I. pomáhá snadnější přeměně rychlým jmenováním Adolfa Suáreze předsedou vlády.
1977: demokratické volby ve Španělsku poprvé po 40 letech
1978: podepsání nové ústavy
1979: Enrique Tierno Galván je zvolen starostou Madridu
1981: Generál Tejero (frankista) se pokusil o puč v madridském zastupitelstvu. Ten se však nepodařil.
1982: drtivé vítězství socialistické strany PSOE v čele s Felipe Gonzálem. Země je poprvé od druhé republiky v 30. letech pod vedením levicové vlády.

Počátek
Svoboda projevu a slova v Madridu tlačila obyvatele do všeho nebo naopak do ničeho. Nazývejte toto období, jak chcete - požitkářské, okázalé, zhýralé, podvratné, revoluční - hlavním heslem bylo: žádná tabu neexistují, čím více slavíte, tím lépe. Takto započala La Movida - "hnutí" s novým způsobem jak pít, brát drogy, hrát, tvořit, oblékat se, žít i milovat.

Místo
AlmodovarExistuje snad pro kulturní revoluci lepší místo než nejrevolučnější madridské náměstí? Protagonisté La Movidy se scházeli v oblasti Plaza Dos de Mayo ve čtvrti Malasaña, kde Madriďané započali vzpouru proti napoleónovským zákonům v roce 1808. Hned za rohem v ulici la Palma 14 si dva umělci - Juan Carrero a Enrique Naya - přestavěli svůj byt na umělecký ateliér Costus, hlavní místo setkání protagonistů La Movidy. Mezi nimi nechyběli Alaska, Miguel Ordóñez, Fabio McNamara, Carlos Berlanga, Pedro Almodóvar ani Blanca Sánchez. Mimo Costus se skupina scházela v nyní legendárních barech jako El Penta (c/ Palma 4), La Vía Láctea (c/ Velarde 8) a El Sol (c/ Jardines 3).

Vlivy
Boy George, David Bowie, Lou Reed, Brit Punk Rock, New Wave, Glam, Rocky Horry Picture Show...

Starosta města
Není obvyklé, aby politik otevřeně a naplno podporoval kulturní hnutí. Ale Enrique Tierno Galván nebyl běžným starostou. Měl za sebou vyhazov ze španělské univerzity v 60. letech za organizování studentských protestů proti Francovi. Tierno Galván však vystudoval Princeton a později se vrátil do Madridu, aby se věnoval politice. Byl nazýván "starým profesorem" a věřil, že La Movida byla naprosto zdravým hnutím, které bylo potřebné v po-francovském období. Navíc si společně se socialistickým premiérem Felipem Gonzálem byli velmi dobře vědomi, že je navenek třeba vytvářet nový moderní obraz Španělska. Země měla skutečně co dohánět po téměr čtyřech desetiletích izolace a diktátorství. Právě la Movida byla projevem pokroku a také velmi dobře prokazovala, že změny k lepšímu probíhaly v plném proudu.

Královna
AlaskaMimo Španělsko je Pedro Almodóvar nejslavnějším movidským veteránem. Pokud se však zeptáte kohokoli ve Španělsku, bez zaváhání odpoví: Alaska. Původně známá jako zpěvačka punkové, popové a novátorské kapely Kaka de Luxe (1978), Alaska y los Pegamoides (1979) nebo Alaska y Dinarama (1983) započala revoluční obrat jako jeden z hostů dětské TV show "La Bola de Cristal" (Křišťálová koule). La Bola de Cristal najednou s dětmi jednala jako s dospělými, vytvářela špičkové originální pojetí stylů s "electroduendes" (podivínskými loutkami s elektronickými schopnostmi), "la pandilla basura" (gangem odpadlíků) a hudebními představeními současných rockových kapel. Alaska byla "Bruja Avería" - postmoderní rockovou čarodějkou a alternativním vzorem pro španělské děti v 80. letech.

Hudba
Pokud se chcete zaposlouchat do této éry, sáhněte po interpretech jako Mecano, Alaska y los Pegamoides, Radio Futura, Nacha Pop, Tino Casal, Siniestro Total, Loquillo y los Intocables, Alaska y Dinarama, Los Secretos, Los Elegantes a La Modé - pokud jmenujeme jen několik zástupců.

Filmy
Fernando TruebaSnímky jako "Arrebato" (1979) od Ivána Zuluety , "Colegas" (1982) od Eloy de la Iglesia a "Ópera Prima" (1980) od Fernanda Trueby dokazují, že do kina se během Movidy dalo kromě Pedra Almodóvara zajít i na něco jiného. Avšak jeho téměř mýtický status jako hlavního představitele La Movidy nelze popřít. Zapomeňte na Almodóronovy oskarové snímky jako "Vše o mé matce" (1999) a "Mluv s ní" (2002) - do Movidy se můžete ponořit jedině se staršími filmy jako "Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón" (1980), "¿Qué he hecho yo para merecer esto?" (Co jsem komu udělala, 1984) a "Mujeres al borde de un ataque de nervios" (Ženy na pokraji nervového zhroucení, 1988).